Atlasy » Atlas » Morče domácí
| Náročnost | Velikost | Věk | Časová nár. |
|---|---|---|---|
 | 20 | 5 |  |
| cm | let | ||
| 36 | 8 |
| Latinsky: | Cavia aperea f. porcellus |
| Čeleď: | Caviidae |
| Objeveno: | Linnaeus, 1758 |
| Rozšíření: | Původně peruánské Andy, v současnosti téměř kosmopolitní |
| Potrava: | Býložravec - základem potravy je kvalitní seno (mělo by být k dispozici neustále), nejlépe hrubé, sečené kosou a čerstvá tráva, v menší míře doplňovaná jetelinkou (nesmí se zapařit!), pampeliškami, žabincem, jitrocelem, hluchavkou a dalšími bylinami. Tyto je vhodné kombinovat jako doplněk základní složky v pestré směsi pokud možno takových druhů které nejsou účinnými léčivkami (pro příklad - hluchavka bílá je léčivou bylinkou, hluchavka nachová ne) aby nedošlo k zatížení organismu nežádoucími látkami. Mimo vegetační sezónu můžeme podávat např petrželovou nať, kopr apod. V malé míře pro občasné zpestření můžeme v dlouhém intervalu přidat i malý kousek jablíčka, celkově ovocem raději šetříme - metabolismus morčat je z horské domoviny adaptovaný na nutričně chudou potravu, jakkoli dobře míněné snahy vylepšit jim jídelníček o "něco lepšího" bohužel ve většině nadělá víc škody než užitku, po zdravotní stránce ublíží. K obrušování neustále dorůstajících zubů, jak hlodáků tak i stoliček, stačí morčatům seno a tráva, projistotu ale můžeme předkládat i větvičky ovocných stromů k ohryzu. Opatrnost je zapotřebí při zkrmování hlávkové zeleniny která způsobuje nadýmání, salátová okurka (přestože morčatům chutná) i v malém množství způsobuje bolení břicha a průjmy. Nikdy nezkrmujeme řepu (u gravidních samic např vyvolává potraty), zcela nevhodné jsou též brambory, krmiva obsahující laktózu a živočišné moučky, luštěniny, ořechy a slunečnicová semínka, tyčinky lepené vejci nebo medem apod. (citrusy anebo cibuloviny jsou pak doslova toxické!) Organismus morčat nedokáže štěpit tuky, cukry a živočišné bílkoviny - nevyhnutelným důsledkem takto nevhodné stravy je v rychlém sledu obezita, cukrovka (či selhání jater) a smrt! |
| Rozmnožování: | Rozmnožování morčat je v domácích chovech jednoduché a bezproblémové. Přibližně v 17-ti denních intervalech dochází k říji trvající 24 hodin, během které samici viditelně zduří vulva. Po cca 60-75 dnech březosti samička rodí zpravidla 2-4 plně vyvinutá mláďata, která kojí přibližně tři týdny a zcela odstavuje ve věku jednoho měsíce. Proklamovaná izolace samičky krátce před porodem od samce (s návratem do společného výběhu cca 3 týdny po odstavu) je diskutabilní. Na straně jedné se sice vyhneme novému nakrytí při nejbližší ovulaci, na stranu druhou ale normálně socializovaný samec o svou rodinu pečuje, rodící partnerku chrání a poskytuje jí psychickou a nezřídka i přímou fyzickou podporu (zahřívání tělem apod). Též pro nejmenší mláďata je přítomnost otce, v jehož těsné blízkosti se instinktivně drží, velice důležitá... Pohlavní dospělosti dosahují samci ve věku 7 týdnů, samičky o dva týdny dříve a následně mohou zabřeznout až pětkrát do roka. Taková frekvence gravidit je ale značně vyčerpává, proto se doporučují nanejvýš 2-3 vrhy za rok. Vzhledem k morčecí fyziologii představuje kastrace samečka mimořádně riskantní zásah do jeho těla končící nezřídka bolestivou smrtí, o hormonálním deficitu pro celkové fungování organismu u přeživších nemluvě. Nechceme-li aby se morčecí rodina nekontrolovatelně množila, je vhodné si buďto připlatit u skutečného veterinárního odborníka za sterilizaci (zaniká plodnost, jinak vše v těle funguje jak má) anebo zvolíme chov dvou skupin samiček mezi nimiž samce přesouváme dle potřeby... Další variantou je chov dvou samečků, nejlépe bratrů, v úplné izolaci od samic. |
| Charakteristika: | Morče domácí je indiány domestikovanou formou morčete divokého Cavia aperea (vědecky popsaného dokonce o 19 let později než domestikované). Tato roztomilá zvířátka poprvé přivezli z Jižní Ameriky již v 16. století Španělé, větší popularitu si ale získala až v průběhu 18. stol. v Anglii jako společníci dětí zámožných aristokratických a patricijských rodin. Do chovů kontinentální Evropy se pak výrazněji rozšířila teprve ve století devatenáctém, pro svou tehdy značnou pořizovací hodnotu rovněž nejprve přes domácnosti boháčů. V současnosti patří mezi nejčastěji chované hlodavce oblíbené v prvé řadě pro svou milou a přátelskou povahu (ve své původní domovině jsou ovšem morčata stále chována téměř výhradně pro konzumní účely). Z divoké barvy aguti bylo během staletí vyšlechtěno mnoho barevných variet, většina už indiány dlouho před invazí Evropanů (pro zajímavost - Kečuové/"Inkové", pravděpodobně z pověrečných důvodů, usmrcovali melanicky zbarvená mláďata ihned po narození, jinak jsou ovšem archeologicky doložena i mumifikovaná morčata, která byla patrně přirozenou smrtí zesnulými mazlíky dětí vládnoucí elity), nejčastěji v odstínech a kombinacích černé, hnědé, šedé, bílé a okrové. Morčata se liší také délkou srsti - angorská (dlouhosrstá), rozetová (nepravidelné chomáče), hladkosrstá a bezsrstá. Chována je též albinotická forma, dříve využívaná zejména pro laboratorní účely. Jde o společenské tvory s vysoce rozvinutou hlasovou komunikací, kterou převádějí i na své chovatele - kvíkáním se dožadují pozornosti, bubláním vyjadřují spokojenost (stejně se ozývají v říji, zejména samečci při imponování), cvakání zubů znamená strach, vztek anebo hrozbu, pískáním se pak dorozumívají mezi sebou. Dalším projevem je ojediněle se objevující zpívání, extrémní stresová reakce na nebezpečí. Jde téměř výhradně o noční varovnou signalizaci, kdy nelze ostatní upozornit pohybem těla. Sluchem dokáží morčata zachytit frekvence až k hranici 100 kHz. Ideální je chov ve skupině - 1 samec a 2-4 samice, solitérně držené morče psychicky strádá, samota je pro ně nepřirozená a stresující. DŮLEŽITÉ: zásadně nekombinujeme morče s králíkem ve společné ubikaci! Tato dvě zvířata komunikují odlišným způsobem, vzájemně si nerozumí, králík je nadto silnější, agresivnější a teritoriální, morče vnímá jako vetřelce, jehož hlasové projevy jsou mu navíc nepříjemné a znervózňující... v podstatě jde o konkurenty a ačkoli jsou někteří jedinci schopni se vzájemně tolerovat, nikdy se nebudou přátelit. Jako ubikace morčatům poslouží co nejprostornější bedna nebo kotec o minimální délce 120 cm pro dvě (úměrně každému dalšímu jedinci se musí zvětšit) s měkkou (!) podestýlkou jako jsou např neprašné hobliny (hrubá a tvrdá podestýlka způsobuje bolestivé a zánětlivé otlaky nohou) a úkrytem, vhodné je nechat zvířata alespoň jednou denně proběhnout i mimo ni. Protože jsou typicky pozemními zvířaty, jinými běžně chovanými hlodavci oblíbené prolézačky, šplhadla apod. naprosto nevyužijí, tyto jim v ubikaci naopak překáží a stávají se potenciálním zdrojem úrazů. Potřebují přístup k vodě, kterou každý den měníme. Teplota postačí běžná pokojová, v létě mohou být chována venku v zastřešeném výběhu. Dospělí jedinci přečkají i naši zimu bez větších problémů, pokud mají vhodný přístřešek, zatímco mláďata mohou v mrazu uhynout. Průměrná hmotnost dospělých jedinců se pohybuje okolo 1-1,2 kilogramu, někdy však může vyšplhat až na 1,8 kg. Pro doplnění uvádíme výčet poddruhů morčete divokého společně s postavením domestikované formy. Ta se dále dělí do tří základních výchozích variet (z nichž jen dvě jsou mezinárodně uznané), které ovšem nemají taxonomickou hodnotu a proto zde nebudou vypsány. Zájemci z řad chovatelů ušlechtilých plemen už si o nich jistě potřebné bližší informace dohledají sami na tématicky specializovaných kvalitních webech nebo v plemenných vzornících. Poddruhy: Cavia aperea aperea Erxleben,1777 Cavia aperea guianae Thomas, 1901 Cavia aperea hypoleuca Cabrera, 1953 Cavia aperea pamparum Thomas, 1901 Cavia aperea patzelti Schliemann, 1982 Cavia aperea rosida Thomas, 1917 Forma: Cavia aperea f. porcellus Linnaeus, 1758 Poznámka: Na internetu a bohužel i v řadě seriózních tiskovin se lze často dočíst že "morčata chovali již staří Inkové před 5000 lety". Tento údaj je nejen silně časově nadhodnocený, ale i celkově mystifikující coby naprostý historický nesmysl - k domestikaci morčete jako převážně konzumního zvířete došlo přibližně před 2500-3000 lety v období peruánské kultury Chavín, zatímco pojem Inka se poprvé objevuje až okolo roku 1200 našeho letopočtu jako titul panovníků kečuánského města Cuzko. Mezi lety 1438-1533 už označuje vládce obrovské mnohonárodnostní říše Tawantinsuyu (v překladu Čtyři země) a po dobytí většiny jejího území Španěly "dožívá" do roku 1572 v odbojném městském státečku Vilcamba. Inkové (volně přeloženo jako králové či císaři) tedy existovali přibližně 370 let v období mezi vrcholným středověkem až renesancí a s morčaty měli společného asi tolik jako ve stejné době vládnoucí evropští panovníci s chovem králíků (u nás tento časový rozestup odpovídá době mezi koncem vlády Přemysla Otakara I. a posledními čtyřmi lety panování Maxmiliána II. Habsburského). |
| Žije v terárku: | |
| Zakoupeno: |
 » Zobrazit ceny v obchodech « (získáno z Výdajů v teráriích návštěvníků) |
| Biolib.cz: | odkaz |
| Podobné: |
