Nejde o provokativní ale nesouměřitelné. Nedaleko žije jeden, jehož čtyřletého synka rozšmelcoval jeho kámoš jedoucí na návštěvu autem. Blbá náhoda, prostě zahnul (předpisovou rychlostí) a mrňousek mu tam vletěl. Je to přes 20 let, nikdy se z toho nevzpamatoval ani jeden z nich. Ničí vina, prostě jenom blbá náhoda.
Když mi klepnul strejda mého králíčka ("takovej ten obyčejnej bílej" - v reálu plemenný sameček NB, zakoupený na výstavě, s rodokmenem dlouhým jak kníže Schwarzenberg) a babička mi jej předložila k obědu, bylo mi přibližně deset a asi rok předtím jsem běhal se sběrem abych si na takového vydělal (jako mládě stál přes kilo v době, kdy běžný plat dosahoval stěží dvou a půl hadru). Osobně jsem si jej tam vybral, piplal, byl největší mazlíček, pro dítě ohromná vazba... A pak mi jej předložili sníst! Od té doby nejím králíky. I když je to dobré maso a nejsem poťápaný hipík, trávožrout.
Nikdy jim to neopustím. Nejde to.
Ale nemůžeš to srovnávat s dítětem. Ono ani adoptované dítě, jakkoli milované, nespustí v mozku onu nepopsatelnou reakci momentu zrození vlastního a následnou fixaci na ně, kdy celý zbytek nezměrného vesmíru pozbývá význam. Nejde to.
"Králíček nahradí i... dítě?" To není vymatlaná přecitlivělost, prostě zapomeň, to příměrově není ani na stejné planetě!
