U divokých populací je myš přirozenou kořistí potkanů. Oni takhle po svém rozšíření do Evropy v 18. stol. vyhubili i do té doby dominantní populace krys a tím de facto učinili přítrž morovým epidemiím...
Ale! Když mi bylo asi patnáct šestnáct let (dělal jsem zrovna zemědělku), chytil jsem náhodou na praxi v prasečáku myší mládě, které mi doslova vběhlo do rukou - a samozřejmě si je jako mazla ponechal
. Má potkanice Myšilka (blahé paměti) která, jak je u mě (právě) od jejích časů zvykem, obývala tak nějak libovolně celý byt a nejčastěji byla k zastižení v blízkosti své nejlepší kámošky, dnes již rovněž sešlostí věkem (v necelých 19-ti letech) zesnulé kočičky Titinky anebo za skříní, knihovnou, kde si vybudovala hnízdo, se té myšce nekompromysně prolámala do terárka a - začala ji děsně mazlit! Doslova ji zbožňovala od prvního pohledu a do konce jejího zhruba ročního (na myš dlouhého) života ji přímo hýčkala. Stejná Myšilka, která mi přitom zakousla ještěrku (při čištění terka mi seděla na rameně a pak náhle skočila...) a morčátko od kamarádky. Tomu se rovněž vlámala do terárka, tentokrát ale pouze s cílem zabíjet - prokousla mu vaz přímo před mýma očima, dřív než jsem stihl vůbec reagovat
... U potkana nikdy nevíš, jeden každý je vyhraněná individualita. Dílem jsou to vnímavá a citlivá zvířátka, doslova mazlíčci a zlatíčka, dílem ale taky aktivní silně teritoriální predátoři nesnášenliví i vůči vlastnímu druhu (dokonce i víc než lidé
), kdy nejčastější kontakt mezi jedinci dvou různých klanů končí okamžitým prokousnutím vazu méně pozorného potkana... zároveň ale v případě smrti kojící samičky si ihned ostatní matky rozeberou, adoptují, její mláďátka do svých hnízd a postarají se o ně jako o vlastní.
Tenhle druh má v sobě zkrátka spoustu paradoxů, zjednodušeně řečeno dobro i zlo v těch nejvyhraněnějších formách zastoupeno v každém jednotlivci. Prostě nikdy nevíš jak se potkan zachová, pokud to přímo nezkusíš. Možná myšku okamžitě zabije, možná se s ní skamarádí a bude ji ochraňovat...