Před zhruba devatenácti lety jsem přesně tímhle způsobem přišel, cestou z kina, k dospělé samičce želvy (Trachemys scripta elegans). Bylo to koncem listopadu a ležela (vymrzlá na kost) u popelnic... Kupodivu přežila a po zhruba dvou letech jsem ji dal kámošovi, co měl v dvoumetrovém akvaterku "nevytíženého" samce... O pár let později jsem za podobných okolností zas dotáhl domů kocoura. Malinkaté, ještě modrooké koťátko (tahle naše domácí "jednočlená demoliční četa" se mi tenkrát vešla do dlaně), které si naše pejsa (něm. ovčák) okamžitě adoptovala a následně děsně žárlila na všechny, kdo se ho jen pokusili dotknout... Čím dál častěji si kladu otázku, kolik je asi chudáků zvířat, co si nějaký parchant (redakční rada promine politicky nekorektní výraz) pořídí, protože je zrovna chov něčeho v "módě", a za nějaký čas zahodí jako pytlík od svačiny...