Ještě bych doplnil, že jako minimum pro chov jednoho kusu Extatosoma tiaratum postačuje i obyčejná třílitrová zavařovací sklenice. Ne, že by to bylo nějak skvělé, dost to ale hovoří o nenáročnosti tohoto druhu. To jediné naprosto nezbytné, je stálý přísun potravy a výška nádrže přesahující délku strašilky v dospělostním svleku (i s nataženýma předníma nohama, aby při tvrdnutí nové kutikuly nedošlo k jejich deformaci - svlékají se zavěšeny na stropě).
Samci tohoto druhu jsou výrazně štíhlejší než samičky, zhruba o třetinu menší, bez trnů a s plně funkčními dlouhými křídly. Dospívají o něco dříve a délka jejich života je kratší.
V závislosti na podmínkách se tyto strašilky dožívají okolo sedmi měsíců až jednoho roku (což je asi strop) a páření není pro jejich rozmnožení nutné. I v přírodě je poměr pohlaví cca 1 000:1, dospělé samice mají totiž schopnost partenogeneze, takže i bez spojení s partnerem nakladou po dosažení dospělosti v průměru okolo 80 vajíček, ze kterých se po zhruba půlroční (nebo kratší i delší, opět podle podmínek) inkubaci vylíhnou malé samičky, vpodstatě kopie své matky
Tady ovšem pozor! Základní biologická poučka o partenogenezi zde není 100% platná, např. i v mém chovu strašilek australských se před lety z neoplozených vajec jedné (zatím ale taky jediné) samičky vylíhlo, mezi spoustou barevně vzájemně odlišných samic, dokonce 6 (!) plnohodnotných samečků